rozhledna Kopanina

Z věže Frýdštejna jsem zahlédla v nedalekém lese rozhlednu. A hned mne napadlo, že bychom se k ní mohly vydat. Prý to není daleko. Trochu do kopce, trochu po rovině, chvilku po silnici a jsme tam. Po pravdě, měla jsem toho z Pantheonu a Frýdštejna dost (a to nás ještě čekala zpáteční cesta na vlak v Malé Skále). Padlo i to, že bychom tam mohly někdy jindy. Jenže já to jindy moc dobře znám...někdy totiž není vůbec.
A tak jsme se rozhodly, že tu rozhlednu ještě zdoláme. Vyšly jsme z Frýdštejna a daly se do táhlého kopečka. Sluníčko svítilo jako blázen a nám bylo jasné, že naše rozhodnutí nebylo právě to nejlepší. Jenže vrátit jsme se nechtěly ani jedna z nás.
Nebudu napínat, k rozhledně jsme došly. Jenže nás uvítal nápis, že musíme někam do horoucích pekel pro klíče. No a tak jsme šly....přeci to chvilku před cílem nevzdáme. Klíč se půjčoval za stokorunovou zálohu plus nějaký ten chechták vstupného...vrátily  jsme se na rozhlednu a tam čekal nějaký pán, že jestli může nahoru s námi. Tak jo...vzaly jsme ho s sebou.
Michala nakonec až nahoru nelezla, já udělala pár fotek a obhlížela hodinky, protože vlak nečeká. Nechtěly jsme zpátky celou cestu letět jak splašené. Jenže pán vytáhl foťák...pořádné dělo, stativ a nevíc co ještě a jal se pěkně pomalu fotit. Byla jsem nervozní, měla jsem klíče od rozhledny a stovku pryč. Nakonec jsem pána požádala, že musím zamknout a jít vrátit klíč a mazat na vlak. Moc se mu nechtělo, protože by vlastně musel pro klíč on. Takže jsme to vyřešili domluvou....já jemu klíč a on mne stovku :-)
Na zpáteční cestě jsme v lese potkali kotě...nikde nikdo a kotě se na nás nalepilo. Šlo s námi nebo spíš za námi neuvěřitelně dlouho...téměř až na silnici pod Vranovem. A měly jsme dilema...kotě jsme tam nechat nechtěly, domů ho vzít nemohly. A co tedy s ním? Napadl nás jedině útulek. Protože vzít domů kotě, to se tady rovná kufrům před bytem. A nejen kufrům....taky klecím s papouchem a myšema :-)
Nakonec se to vyřešilo samo. Těsně před silnicí šli proti nám nahoru manželé...a prý jé vy máte krásně kotě. A milé kotě se k nim přidalo a šlo  nimi.

 

 

 

 

 

Konečně Frýdštejn.... a to není vše

Konečně jsme lesem dorazily na Frýdštejn, zříceninu, kterou jsem leta chtěla navštívit.
Překvapilo mne, jak je velký, celé jsme to tam prošmejdily a já dokonce vylezla až nahoru na věž. Ale byla ve mne malá dušička. Schody nahoru jsou takový lepší širší žebřík a jsou docela strmé. První část ta ještě šla, ale čím výš člověk lezl, tím víc jsem měla pocit, že nahoru to nedám. Dcera to někde zhruba uprostřed vzdala. Já si říkala, že když jedu takovou dálku, tak nahoru musím. Určitě už nebude příležitost se sem vrátit. Copak nahoru, to lezu všude celkem v pohodě. Horší je pro mne cesta dolů. Ale dostala jsem se i dolů.

 

 

vidím rozhlednu a hned mi blesklo hlavou, že tam musíme

když jsem si kupovala pohledy, zeptala jsem se paní, jak daleko je k rozhledně. Prý moc ne, tak kilometr a něco. Tak jsme se vydaly ještě i tam....když už jsme tady...