Louže

Louže a Oskar jsou kamarádi od první prochajdy. Tehdy jsme ho vzali poprvé na procházku na louku pod sídlištěm. Bylo vedro a široko daleko byla jediná louže, do které ten malý dareba vlezl. Voda tam nebyla skoro žádná, zato bláta dost. Než jsme k němu došli, stihnul tam i padnout na bok, takže jsme si domů v tom vedru nesli psa v blátivém krunýři.
A od té doby vymetá každou louži, která nám "vleze" do cesty. Pravda, jak stárne, je to lepší, někdy  se i vyhne, ale většinou je prochází.

 

 

 

Adršpach podruhé....

...tenkokrát samé skály...
nachodili jsme spoustu kilometrů...a já se přitom naběhala jako pes :-) Sice jsem všude nečmuchala, ale zato jsem fotila skály ze všech stran a úhlů (prostě maniak)
U zkamenělého stáda slonů jsme narazili na staršího pána...prý tady kdysi prováděl. Začal nám vyprávět o jednotlivých skalách, co představují, nabídl nám, že nás provede místy, kam se běžně člověk nedostane. To jsme sice odmítli, ale pán se jen tak nedal. Šel s námi dost dlouho a přiznám se, že už mi to začínalo vadit. Navíc z něj vylezlo, že by chtěl, abychom ho odvezli do Náchoda. To jsme odmítli a když se zastavil a začal vyprávět nějakým dalším turistům, vzali jsme nohy na ramena a zbaběle jsme mu utekli :-) Když si na to vzpomenu, funím ještě teď.

Adršpach... poprvé

V Adršpašských skalách jsem byla jen jedinkrát a to se základní školou. A teď jsem si chtěla výlet zopakovat, hlavně kvůli skalám. Naplánovala jsem si cestu vlakem (zastávka je kousínek od vchodu) a čekala jen na vhodný okamžik, abych vyrazila. Ten se sice protáhl na několik let, ale hlavní je, že jsem se dočkala. Sice ne vlakem, ale pohodlněji autem.

Nejdřív jsme obešli kolem dokola jezero....a bylo pořád na co se dívat...